Souvislost s Afroditou, bohyní lásky a krásy, která se zrodila právě na pobřeží tohoto kouzelného ostrova, najdete téměř všude. Především v Paphose, městě, které stálo v sousedství, je využíváno jako dobrý marketingový tah.
V centru Paphose na Makarios Ave, v romantické budově z patnáctého století najdete restauraci Kiniras. Je to jméno zakladatele Pathosu, prvního krále a otce Adónise, ano, právě toho smrtelníka, kterého si pro jeho mužnou krásu vybrala za milence samotná bohyně lásky. Tradiční restaurace patří rodině Georgia Gregoriou už od roku 1922. Mimo restaurace vedou hotel, cestovní kancelář a sportovní centrum v Limassole. Vše bylo založeno hlavně na originálních receptech tradiční kyperské kuchyně. Georgios ztělesňuje přesně to, co si představujeme pod pojmem „typický Kyperčan“. Je výřečný, umí si vychutnat život, rád se dobře nají, napije a baví s přáteli. Studoval v Německu, pracoval ve Švýcarsku a Anglii, pár roků dokonce přednášel na kyperské univerzitě marketing. Teď už postupně odevzdává rodinnou firmu synovi a těší se, že mu zůstane víc času na to všechno, co ho – samozřejmě, mimo vaření a rozhovorů nad dobrým jídlem – baví. A je toho stále dost, Georgios maluje obrazy, které jsou na zdech restaurace, jezdí na koni, hraje tenis a je manažerem ragbyového mužstva.
A jak vypadá tradiční pohoštění v originální kyperské restauraci? Po úvodním zeleninovo-sýrovém salátě, následuje domácí chléb a talíř s několika druhy pomazánek. Potom hlavní chod, o kterém ještě bude řeč, za ním přijde ještě na stůl sýr haloumi s domácími klobásami, které vyrábí otec pana ředitele (na Kypru se do masa klobás vždy nalije taky pořádná dávka červeného vína), no a na závěr sladký zákusek. My jsme jako hlavní jídlo ochutnali kleftiko. O historii této opět výhradně kyperské speciality byl Georgios schopný mluvit velmi dlouho. Patří totiž k dějinám ostrova. V devatenáctém století, po dobu bojů, se revolucionáři skrývající se v horách často potýkali s jedním z největších nepřátel – hladem. Bojujete sice za ideu svobody, jak vám ale přitom kručí v břiše, dřív či později si nějakou tu ovci ukradnete. Aby však zloděje neprozradil dým při pečení masa, vymysleli si nový způsob jeho přípravy. Vyhrabali v lese hlubokou jámu, na její dno dali kameny a rozpálené dřevo, maso posypané bylinkami obložili listím a hlínou a šli spát. Ráno, když maso vyhrabali, bylo úžasně měkké, po celonočním pečení se přímo rozplývalo na jazyku. Když ho, pravda, ještě našli. Protože někdy se skvělá vůně pochoutky prorvala i přes nános zeminy a když ji zacítili kolemjdoucí, stávalo se, že kleftiko, tuto známou pochoutku zlodějů, ukradli další zloději.
Dnes na Kypru můžete koupit speciální nádoby určené na pečení kleftika. Protože se musí péct v dobře těsnící nádobě, aby při pečení nic neuniklo ven. Originální receptura předpisuje péct ho nejméně pět hodin v domácí peci. Naporcované beraní maso, poprášené moukou, posolené, pokapané citrónovou šťávou, posypané orgánem, černým kořením a bobkovým listem se vloží do hrnce na vrstvu mleté pšenice, která vsákne všechnu šťávu, tak nepřijdete ani o kousek této speciality, poleje se pohárem piva, nebo vína a uzavře dobře přiléhající pokličkou. Péct se dává kolem půlnoci, tak je ráno v šest kleftiko hotové. Podává se s pečenými bramborami a nebo těstovinami.
Jestli si tedy na Kypru dáte kleftiko, haloumi, nebo kteroukoliv z místních specialit, přejeme Vám „KALIN OREXI“! (dobrou chuť)
